O Silovi

Silo, vlastním jménem Mario Luis Rodríguez Cobos (* 6. ledna 1938 - 16. září 2010, Mendoza, Argentina ) byl argentinský spisovatel a zakladatel Humanistického hnutí. Vystupoval jako řečník, přednášel, psal knihy, povídky, články a studie vztahující se k politice, společnosti, psychologii, spiritualitě a dalším tématům. Ačkoli sám se považoval pouze za spisovatele, mnoho jeho čtenářů ho vnímá jako myslitele, opírající se o různorodost témat, o kterých psal.

Život

Silo se narodil v argentinském městě Mendoza ve španělské rodině. Jeho otec, Rafael Rodríguez, byl vinař. Jeho matka, María Luisa Cobo, pocházející z Baskicka, byla učitelkou hudby. Silo byl nejmladší ze tří sourozenců, měl dva bratry, Raquela a Guillerma. S vynikajícími výsledky absolvoval základní a střední školu u Bratrů Maristů. Věnoval se také umělecké gymnastice; ve své přední disciplíně, koni na šíř, dosáhl největšího úspěchu prvenstvím v oblasti Cuyo ve středo-západní Argentině. Kromě toho byl členem různých mládežnických organizací a vedl velmi aktivní společenský a intelektuální život. Navštěvoval kurzy italštiny a francouzštiny, studoval filozofii. Publikoval články v kulturních časopisech.

Absolvoval tři roky studia práv na univerzitě v Buenos Aires, a poté co byla otevřena Fakulta politických věd v Mendoze, se vrátil do rodného města, kde ve studiu práv pokračoval. Na univerzitě začal vytvářet studijní skupiny zabývající se tématem člověka a související existenciální a společenskou problematikou.

Cestoval po rodné Argentině, po Jižní Americe a po Evropě, vystřídal řadu povolání. Kolem roku 1960 – na základě „přehodnocení svých vnitřních přesvědčení,“ jak napsal jeden tehdejší časopis – začal prezentovat své návrhy, zatímco nadále vytvářel studijní skupiny v Argentině a v Chile. Se členy těchto skupin uspořádal veřejný projev, který byl nejprve vojenskou vládou v Argentině zakázán, ale později bylo jeho uskutečnění povoleno v horách, daleko od měst. Tehdejší vojenská diktatura i ty následné, které zemi sužovaly, do Silova života zasahovaly opakovaným zatýkáním a opětovným propouštěním na svobodu.

4. května 1969 nakonec Silo promluvil před dvěma stovkami lidí shromážděnými v Punta de Vacas (v provincii Mendoza), v lokalitě nacházející se v Andách poblíž hory Aconcagua. Šlo o vůbec první veřejnou prezentaci myšlenek, které se později staly základem Humanistického hnutí. V této řeči, známé jako „Uzdravení se od utrpení“, se dotkl témat jako překonání bolesti a utrpení, smysl života, násilí, přání a potěšení. Na tom samém místě dnes stojí jeden z mnoha Parků studií a reflexe souvisejících se Silovým učením. Park Punta de Vacas je považován za „historický park“ (www.parquepuntadevacas.org).

Oženil se s Anou Luisou Cremaschi, se kterou seznámil již v mládí, a později se jim narodili dva synové, Alejandro a Federico. Silo i s rodinou nadále žil ve svém rodném městě.

V roce 1972 publikoval Vnitřní pohled a původní studijní skupiny se postupně rozšířily do dalších zemí, z části kvůli tomu že mnoho jejich členů bylo vojenskou diktaturou donuceno k emigraci. Na začátku sedmdesátých let vytvořil Silo myšlenkový proud dnes známý jako Nový či Univerzalistický humanismus a založil Humanistické hnutí jako organizovanou skupinu lidí, snažící se uvést tyto ideje do praxe. Zjednodušeně se dá říci, že se toto myšlení zabývá lidskou existencí z celkového pohledu, jak její úrovní společenskou tak tou osobní.

Od osmdesátých let začíná v Humanistickém hnutí i díky Silovu podnětu etapa rozšíření do celého světa a vytvoření tzv. organismů a akčních front: Humanistické strany, existující ve 30 zemích, Komunity pro lidský rozvoj (kulturně-společenské organizace), Centra kultur (také CoCu či Convergence of Cultures, tedy doslova „sbližování kultur“; multikulturní organizace), Světa bez válek a bez násilí (organizace za odzbrojení) a Světového centra humanistických studií.

Během roku 1981 byl Silo vyzván, aby prezentoval své návrhy na veřejných setkáních v různých evropských a asijských městech, navštívil Madrid, Řím, Berlín, Bombaj v Indii a Colombo na Srí Lance, Paříž. Později přednášel i v San Francisku a Mexico City. Mimořádný důraz kladl na nenásilný postoj, překonání utrpení, lidský přístup a na snahu nehledat viníky. Tyto důležité aspekty jeho myšlení byly shrnuty v knize Silo mluví.

6. října 1993 byl Silo v Moskvě oceněn čestným doktorátem Ústavu Latinské Ameriky ruské Akademie věd. Během předávací ceremonie obhajoval své myšlenky o „podmínkách předcházejících dialogu“ (condiciones predialogales), svou řeč uzavřel těmito slovy: „Ucelený dialog o podstatě této civilizace nebude možný, dokud společnost nepřestane věřit tomu množství iluzí živených současným systémem. Do té doby bude tento dialog nadále bezpředmětný a nebude ho provázet hluboká motivace společnosti. Nicméně je jasné, že v některých zeměpisných šířkách vzniká něco nového, něco, co začíná jako dialog odborníků a postupně expanduje do veřejného prostoru.“

Poslední roky

Na začátku roku 2002 Silo ohlásil svůj odchod z Humanistického hnutí, poté co ho 32 let koordinoval. Rozhodování o dalším směřování hnutí svěřil shromáždění tvořenému jeho generálními koordinátory. V srpnu 2007 mělo toto shromáždění kolem 400 členů.

V polovině roku 2002 zveřejnil Silovo poselství, skládající se z Knihy, Zkušenosti a Cesty. Mezi jeho posledními projekty byl impuls k vytvoření komplexů nazvaných Parky studií a reflexe v Argentině, Chile, Španělsku, Spojených státech, Itálii, Indii, Egyptě a v dalších zemích. Peníze na stavbu těchto Parků jsou získávány z dobrovolných darů.

V prvním desetiletí třetího tisíciletí přednášel opět v Punta de Vacas i při jiných příležitostech o svém návrhu na usmíření, na dosažení hluboké a posvátné dimenze člověka. Přijímal pozvání, aby prezentoval své poselství na místech „skromných poměrů“, jako např. u lidí doma nebo v malých sálech ve městech Mendoza, Buenos Aires, Santiago de Chile a Quito (Ekvádor). Navštěvoval také akce pořádané v Lisabonu, v Římě, na severu Itálie i jinde. Kromě toho se při otevírání sálů Silova poselství a Parků studií a reflexe účastnil inauguračních oslav v Parcích La Reja (Buenos Aires), Manantiales (Santiago de Chile), Carcarañá (Rosario, Argentina), Toledo (Španělsko), Attigliano (Řím) a dalších.

Jedno z jeho posledních veřejných vystoupení se odehrálo 11. listopadu 2009 na summitu Nobelových cen za mír v Berlíně, když tímto městem procházel Světový pochod za mír a nenásilí. Při této příležitosti Silo vyzval k celosvětovému jadernému odzbrojení, jež označil za nejnaléhavější otázku současné doby.

Poslední roky svého života strávil v Chacras de Coria, vesnici ležící na okraji města Mendoza. 16. září 2010 zemřel ve svém domě na onemocnění ledvin, kterým trpěl již rok.

Silo byl po celý život spornou postavou, svými následovníky byl považován za „duchovního průvodce“, zatímco jeho kritici ho vnímali jako spasitelského vůdce (viz níže, sekce Kritika). On sám sebe označoval za spisovatele a člověka praktikujícího to, co nazýval „vnitřní religiozita“.

Existuje málo Silových rozhovorů a vystoupení v médiích. Nejvíce se jich odehrálo v Chile na počátku devadesátých let (v době, kdy se tato země navracela k demokracii), kdy se účastnil předních televizních debatních programů.

Některé instituce, např. Poslanecká sněmovna na Kostarice, projevily Silovi a jeho cestě uznání ve dnech následujících po jeho smrti.