Seminář Usmíření otevřel staré rány a ukázal cestu k jejich zahojení...

O víkendu 15. až 16. října se nám konečně povedlo věnovat osobní práci víc času než pár hodin. Celé dva dny jsme zůstávali v tzv. „mentálním kruhu“ a soustředili jsme svou pozornost na téma hlubokého vnitřního usmíření. Sešlo se nás pět ( já, Dana, Markétka, Honza a Pepa ). I v této komorní sestavě se očekávání a přístup účastníků dost lišil. Někteří přijeli už s konkrétními tématy ze svého minulého i současného života, na kterých chtěli pracovat, někteří ze zvědavosti a jiní i s určitou dávkou skepse. O to podnětnější byly naše společné diskuse.

Seminář byl velmi bohatý - věnovali jsme se četbě, samostatné osobní reflexi, diskusím ve skupině, řízeným zážitkům a společným meditacím a relaxačním cvičením. Samozřejmě jsme si taky našli chvilku na kafíčko nebo procházku po okolí Parku.

„Dokážeme-li pochopit, že uvnitř nás nebydlí nepřítel, ale bytost plná nadějí i neúspěchů, bytost, kterou lze spatřit v rychlém sledu představ, krásných okamžicích naplnění i okamžicích frustrace a zášti, dokážeme-li pochopit, že i náš nepřítel je bytostí, která také žije se svými nadějemi a neúspěchy, bytostí, ve které se střídají krásné okamžiky naplnění s okamžiky frustrace a zášti, pak budeme schopni upřít polidšťující pohled na slupku zrůdnosti.“

- Silo, proslov na Dnech duchovní inspirace, Punta de Vacas, 5. května 2007

Osobně si myslím, že každý z nás má v sobě něco, s čím se potřebuje usmířit... Nebo ještě jinak - skoro každý z nás se v první řadě potřebuje hlavně usmířit sám se sebou, se svými chybami a nedostatky, s tím, jaký je (zvenčí i zevnitř), jaká je jeho minulost, co ho trápí v současnosti.

To byl jeden z nejzásadnějších „objevů“, které jsem na tomto semináři učinila. Že se ze všeho nejdřív musím začít mít skutečně ráda, musím se přijmout taková, jaká jsem, vidět v sobě kamarádku, někoho, kdo má své naděje a strachy, své potřeby a někdy i své rozmary, někoho, kdo potřebuje lásku.

Už několikrát jsme na našich seminář a pravidelných schůzkách došli k závěru, že u kořene mnoha našich problémů stojí nedostatek pozornosti - jak k sobě tak k druhým. Nevnímáme, jak funguje naše vědomí, neuvědomujeme si, že některé naše reakce jsou jen automatismy z minulosti, nezkoumáme důkladně motivace našich činů... Většinou je naše vědomí ve snu nebo v (polo)spánku. To je vidět o to jasněji právě v těch chvílích, kdy vidíme věci jasně. Najednou docházíme k „objevům“, vidíme věci, které byly zdánlivě jasné už roky (a často je třeba viděli i všichni ostatní, ale právě my ne), ale až teď nám skutečně „docvakly“. A taky se nám často stává, že po takovéto chvilce probuzení a jasného vědomí postupně z lenosti či nepozornosti zase spadneme do běhu všedních dní a na své objevy pomalu zapomeneme.

I proto byla pro mě tak důležitá jedna z posledních částí semináře: návrhy do budoucna. Je úžasné strávit dva dny tím, že si člověk venuje v klidu čas pro osobní práci, meditaci a reflexi, ale je ještě úžasnější, když z této zkušenosti vyvodí konkrétní uskutečnitelné závěry a naplánuje si konkrétní kroky, jak dál postupovat.

Odjížděla jsem sice ze semináře usmíření docela „pošramocená“ a vyčerpaná, ale zároveň i odhodlaná na svých ránách aa křivdách pracovat a udělat další velký krok v osobním rozvoji. Někdy se může z pohledu „zvenčí“ zdát, že na těchto akcích vlastně jen celý den sedíme, povídáme, flákáme se a nic pořádného neděláme. Ale osobní práce je skutečná práce. Je někdy skutečně náročná, ale pokud se jí člověk věnuje s odhodláním a důvěrou, mohou být výsledky skutečně ohromující.

Péťa

„Ten, kdo cítí frustraci, vidí svou budoucnost jako další opakování minulosti, i když cítí, že se od minulosti potřebuje odpoutat. Ten, kdo se v zajetí zášti vrhá do budoucnosti, dokáže všechno obětovat, aby mohl pomstít svou minulost. A ve své frustraci a zášti pak znásilňuje budoucnost, dokud se mu nevrátí zpět plná utrpení.

...

Uvědom si, že své minulé utrpení nepřekonáš falšováním nebo znevažováním budoucnosti. Docílíš toho jen tak, že změníš směr sil, které v tobě vytvářejí rozpory.“

- Silo, z knihy Polidštit Zemi